Útočník přichází… a vy nemůžete ani pohnout rukou. Co se to s námi děje?Rozhovor s Mgr. Petrem Walaskim, hlavním instruktorem WTS

Petře, často lidé po napadení říkají: "Já jsem úplně ztuhl, nic jsem neudělal." Je to chyba?

Není to chyba, ale přirozená reakce nervového systému. Když vyhodnotíme hrozbu, přebírá kontrolu amygdala (pozn. red.: část mozku, která zpracovává strach a ohrožení). Ta spouští reakci "boj – útěk – znehybnění". A právě to "freeze" znamená, že tělo na okamžik znehybní a jako by čekalo, co přijde.

Evolučně to dávalo smysl – když člověk nehybně stál, měl šanci, že si ho predátor nevšimne. V moderním konfliktu je to ale problém, protože útočník nám ten čas nedá.

Co se tedy s tělem v tu chvíli fakticky děje?

Spustí se sympatický nervový systém, což je takový "start motoru". Tělo během zlomku vteřiny začne dělat obrovské množství změn:

• Ruce se třesou – adrenalin zvyšuje citlivost svalových vláken a připravuje je na okamžitou akci.
• Dlaně se potí – potní žlázy na dlaních reagují přímo na stres. Není to slabost, ale projev aktivace nervového systému. Vědecky se pojí s regulací stresu a přípravou rukou na rychlý pohyb. A prakticky? V sebeobraně to může být i výhoda – zpocené ruce se hůř drží a agresorovi může klouzat úchop.
• Horko v obličeji – krev se přesouvá do svalů a cévy se roztahují, což vnímáme jako nával horka.
• Krk a ramena zatuhnou – svaly se reflexivně stáhnou, aby chránily hlavu a krční páteř.
• Hlas se může zadrhnout – tělo dává přednost akci před komunikací, proto může být řeč ztížená nebo se na okamžik zablokuje.

To všechno se děje automaticky.

Většina lidí ale tyto projevy vnímá spíš negativně…

Ano, a právě tady je ten problém. Většina lidí si řekne: "Třesu se → mám strach → on to vidí → jsem slabý." A tohle nastartuje spirálu pochybností, která paralyzuje ještě víc než samotný stres.

Ve skutečnosti je to naopak: třes není známka slabosti, ale energie. Pocení není trapas, ale projev aktivace. Horko není stud, ale mobilizace. Všechno, co cítíme, znamená jediné – tělo už nastartovalo motor k akci.

Takže v sebeobraně nejde jen o techniku?

Bylo by fajn, kdyby to tak bylo. Bohužel realita je jiná. Znám mnoho černých pásů a mistrů bojových umění, kteří mají úžasnou techniku a skvělý pohyb. Ale v kritické situaci je tzv. zradila hlava.

Technika je totiž uložená v části mozku, která je při velkém stresu vyřazena. Amygdala v tu chvíli převezme vládu prakticky nad celým mozkem – a vědomé techniky prostě "nepustí ke slovu".

Proto v sebeobraně není na začátku klíčová bezchybná technika. Ta přijde časem. Zásadní je něco jiného – srdce bojovníka, a tím srdcem je v tomto případě hlava, která vás nezradí. Na tom je třeba pracovat hned od začátku: vybudovat dobré reflexy a kvalitní reakce. Technika může být v té chvíli klidně méně dokonalá.

Technika totiž souvisí především s efektivitou – se schopností využít minimum energie k maximálnímu efektu. To už je ale doména bojového umění, nikoliv sebeobrany. Žákům vždycky říkám: "Nejdřív řemeslo, pak umění."

Myslíte si, že lze "hlavu" taky natrénovat?

Ano, rozhodně. Mozek se dá trénovat úplně stejně jako tělo – jen jiným způsobem. Světová neurověda to potvrzuje už dlouho. Klíčový pojem je neuroplasticita (pozn. red.: schopnost mozku měnit se a přizpůsobovat díky zkušenosti).

Když člověka vystavíme zátěžovým situacím – třeba v bezpečném prostředí tréninku – jeho nervový systém se učí, že stres není paralyzující, ale zvládnutelný. Amygdala reaguje jinak, zkracuje se fáze "freeze" a hlava si postupně osvojuje nové vzorce: "Tohle už znám, zvládnu to."

Ale… je tu jedno velké ale. V tréninku se nikdy nedostanete do situace, kdy byste měli skutečný strach o život. I kdyby byl nácvik v tělocvičně, v letadle nebo v baru, vždy to zůstane kontrolované prostředí. Stres může být vysoký – třeba kvůli fyzické zátěži – ale opravdový pocit, že "jde o všechno", tam chybí.

Proto říkám: pokud někdo chce opravdu otestovat svou hlavu, měl by se dostat do prostředí, kde se s tím setká reálně. Může to být práce v ochrance, brigáda v nočním klubu, služba u policie nebo armády. Chápu, že to není pro každého, ale je to zkušenost, která prověří schopnosti úplně jinak než tělocvična.

Vy jste se takto zaměstnat nechal?

Ano. Po tom, co jsem dostal svůj černý pás, jsem se zaměstnal jako ochranka v nočním klubu na diskotéce. Pracoval jsem i na různých akcích jako pořadatel security a později jsem pár let působil u Ochranné služby policie ČR.

Chtěl jsem sebeobranu učit a živit se jí – ale nechtěl jsem být jen teoretik. A tahle zkušenost mi ukázala, že praxe je naprosto nenahraditelná. (smích)

Závěrem – co je podle vás to nejdůležitější?

Strach, třes nebo pocit, že vám "selhala hlava", nejsou známkou slabosti. Jsou to přirozené reakce těla, které nás provází od pradávna. Rozdíl mezi tím, kdo v kritické chvíli zamrzne, a tím, kdo dokáže jednat, není v tom, že by jeden strach neměl. Rozdíl je v tom, jak s tím strachem umí naložit.

Sebeobrana není jen o pohybu a technice. Je to cesta k tomu, abychom rozuměli sami sobě, svým reakcím a dokázali je využít ve svůj prospěch. A právě to je možná ta největší jistota: že ať se stane cokoliv, nejsme proti sobě samým bezmocní.

Teorie je důležitá, ale opravdové porozumění přichází až v praxi.
👉 Přijďte si v bezpečném prostředí vyzkoušet, co vaše tělo dělá v ohrožení – a jak z toho udělat svou výhodu.